Boží síla skrze naše slabosti

 

Opět jsem nemohla spát. Srdce sevřené těžkou vzpomínkou. Probuzena z hrůzného snu.

„Bože, jak dlouho ještě mě budou probouzet sny o ztrátě milované osoby? Kolik dalších let ještě?!“

 

Ráno budík protivně zarámusil a nutil mě vstát. Byla neděle.

Místo radostného očekávání na bohoslužbu a odpočinkové odpoledne jsem vstala rozlámaná z postele a má duše byla v depresi.

 

Ke kostelíku jsme přijeli jako první, protože je tam taťka zvoníkem. Dala jsem se do trhání borůvek a rozhlížela se po okolní horské krajině. Bylo mi smutno.

K hřbitovu u kostelíka se blížila stará sehnutá paní.

Na krku měla pověšeny dvě tašky, protože v jedné ruce držela francouzskou holi, v druhé dlouhý deštník, o který se také opírala, aby vůbec mohla jít. Při letmém pohledu na ni mnou trošku pohnula lítost, ale v mžiku jsem se opět ponořila do svých chmurů a dál mechanicky trhala borůvky.

„Slečno, prosím vás…“ projelo mi ušima přímo do srdce. Z těch slov byla slyšet bolest. „Mohla byste mi zapálit svíčku? Sama to nesvedu.“ Žena sklánějíc se nad hrobem na chvilku odložila deštník a snažila se, sotva stojící, aspoň položit svíčku na hrob.

Lidé už začali přicházet do kostela a svíčku se mi v tom větru nedařilo zapálit.

„Tady leží moje dcera. Jaruška.“ Paní se hořce rozplakala. Na náhrobní desce bylo vyryto datum úmrtí v minulém roce.

 

Existují v tuhle chvíli vůbec slova, která by potěšila?

 

„Holčičko moje, tolik mi chybíš. Jsem tak sama“, zašeptala.

„Vy sem chodíte do kostela?“ Zeptala jsem se po chvilce a každé mé slovo mi přišlo strašně a trapné a nevhodné.

„Mám před očima její rakev. Od její smrti tam nedokážu vstoupit.“

Nemohla jsem pořád vymyslet, co by se hodilo říct.

„A máte ještě někoho?“

„Žiju sama. Dříve jsem žila s Jaruškou, která tak trpěla…“ a znovu začala plakat.

Po chvilce mi řekla, že jí Jaruška zemřela na následky nemoci a má ještě jednu dceru. Ta bydlí v Hrádku nad Nisou a před pár dny jí a jejímu manželovi vzala voda skoro všechno.

 

Už jsem radši nechtěla říkat vůbec nic.

Vytrhala jsem plevel z hrobu její dcery. Paní pookřála.

Ještě jsem jí kapesníkem osušila brýle. Jedno sklo nebylo zamlžené od slz, jak jsem myslela, ale bylo matné, protože na oko pod ním paní nevidí vůbec. Držela se berličky a opírala o deštník, když jsem jí brýle znovu nasadila.

Co říct takové ženě, která zažila už tolik bolesti? Pustila deštník a objala mě.

Ona sama začala se slovy útěchy.

„Těším se na příchod Pána Ježíše. My nevíme, proč tohle vše Bůh dopouští, ale já Mu věřím. Věřím, že svou Jarušku zase uvidím a doma si čtu Bibli, která mi dává sílu. Moje bolest je obrovská, ale byla by ještě mnohonásobně větší, kdybych neměla Pána Ježíše. Naše utrpení má smysl, i když my ho nevidíme.

Pak se mi svěřila, že má zrovna dnes svátek, který slavívala s Jaruškou. Vyprovodila jsem ji za branku hřbitova, kde se se mnou s poděkováním rozloučila. Ještě chvíli jsem ji sledovala, jak se pomalými krůčky vzdaluje.

Do kostela jsem přišla  sice opravdu pozdě, ale za tu dobu se mi podařilo víc, než jen zapálit svíčku ve větru. Znovu jsem získala vědomí, že utrpení má smysl. Škoda, že jsem té paní už nestihla říct, jak moc ve svém utrpení pozvedla mé srdce, dala mi novou radost, naději a sílu.

 

Pak jsem si ještě vzpomněla na apoštola Pavla. Měl v těle osten - nějakou bolest či nemoc. Moc prosil Boha, aby to od něj odňal, ale Bůh mu dal odpověď:

 

„Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla. (2. Kor. 12, 9)

 

A tak se učím děkovat za mé slabosti a očekávat na Boží sílu v nich.